Philippe Gouttard začal cvičit Aikido v roce 1970. Velmi rychle začal navštěvovat nejlepší japonské mistry (Nobuyoshi Tamura, Masamichi Noro a Hirozaku Kobayashi Sensei), jak ve Francii, tak v zahraničí. Na semináři vedeném Noro Sensei potkal Katsuaki Asai Sensei. Toto setkání pro něj bylo velmi důležité, za Asai Sensei odjel na sedm let do Německa, aby s ním mohl cvičit. V roce 1978 potkal Christiana Tissiera, který mu ukázal způsob cvičení Aikido, které Philippe praktikuje dodnes. Od té chvíle cvičil stále s Tissier Shihan a zlepšoval se pod jeho vedením. Philippe se také setkal s Yamaguchi Sensei, se kterým pravidelně cvičil během svých návštěv Hombu dojo v Tokiu. Byl technickým komisařem pro Rhónsko-Alpský region 15 let a nyní pravidelně vyučuje na seminářích ve Francii a Evropě. V tomto rozhovoru Philippe poodkrývá principy, kterými se při cvičení řídí. Seznamte se s obrem se zlatým srdcem.
Guillaume Erard (dále „GE"): Jak jste začal cvičit Aikido?
Philippe Gouttard (dále „PG"): Začal jsem cvičit Aikido jako něco extrémně fyzického. Pro mě bylo Aikido sport, a já chtěl být světovým šampionem.
GE: Vskutku jste byl velký sportovec...
PG: ...fotbal, hrál jsem fotbal... hodně; chtěl jsem být profesionálním hráčem. Byl jsem v AS Saint- Etienne během zlatých let s takovými hvězdami jako Larqué, Pizza a Rocheteau. Jednoduše, chtěl jsem být v další generaci těchto fotbalistů. Docela jistě jsem neměl takový talent, ale trénoval jsem jako blázen, pět hodin denně.
Na Aikido jsem narazil docela náhodou. Jednoho dne jsem si přečetl reklamu: „staňte se neporazitelným v jedenácti lekcích". Tak jsem si pomyslel jedenáct lekcí, proč ne? Netrefil jsem na místo a skončil v Aikido dojo. Učiteli jsem řekl: „jsem tu na těch jedenáct lekcí". Zasmál se a řekl „začni s tou první"; cvičím ji doteď. Nicméně by mě zajímalo, co to vlastně ten chlápek s jedenácti lekcemi dělal. Přál bych si podívat se tam a zjistit to. V té době nikdo nevěděl, co Aikido je a často jsem kvůli tomu byl raněn.
Philippe Gouttard a Guillaume Erard
GE: Bylo to „násilné" Aikido?
PG: Ne doopravdy, spíše bylo hůře vysvětleno, než že by bylo hrubé. Kroutili jsme partnerovi zápěstím, ten nemotorně padal, jako by doopravdy. Pamatuji si, že tehdy, když přijeli japonští učitelé do Evropy, brávali jako uke spíše judoka, ne aikidoka, protože judoka uměl padat, my ne. Já zvládl první slušný pád až po dvou letech cvičení. V dnešní době to lidé zvládají za dva tři měsíce. Jak jsem již řekl, fyzicky jsem docela trpěl, především z nedostatku znalosti systému. Japonští učitelé nic nevysvětlovali, a ti evropští o nic víc. Nicméně, jezdil jsem za mnohými Japonci po celé Evropě, dokud jsem nepotkal Christiana Tissier.
GE: Jak se to stalo?
PG: No, bylo to docela legrační! V té době jsem už učil v Saint-Etienne, ale popravdě jsem si uvědomil, že vlastně nic neučím. Abych to zkrátil, učitel, se kterým jsem začínal, po dvou letech skončil, aby se mohl plně věnovat studiu Kendo. Spolu s ostatními studenty jsme skončili jako sirotci. Mnoho z nich skončilo, ale určitá skupinka mladých chtěla dále cvičit, takže jsem takříkajíc skočil do bot svého učitele, ale opravdu jsem neměl ani představu, co dělat. Skončilo to tak, že jsem trénoval fyzicky, jako sport. Dělali jsme spoustu sed-lehů, kliků, skoků, atd. Během jedné lekce jsme technikám věnovali asi jenom pět minut, za to jsme měli vypracovaná těla. Abych dosáhl nějakého pokroku, jezdil jsem na spoustu seminářů, potkal jsem Masamichi Noro Sensei, z kterého jsem byl nadšený a Katsuaki Asai Sensei v Německu. To byly skvělé časy, ale pořád se nedostávalo vysvětlení fyzické stránky věci. Takto to pokračovalo až do dne, kdy Christian Tissier, právě se navrátivší se z Japonska, vedl seminář v Saint-Etienne. Tehdy jsem si řekl „toto je to, co musíme dělat". Legrační na tom je, že se ostatním členům skupinky vůbec nelíbilo, co viděli. V té chvíli jsem si uvědomil, že vnímání je otázkou momentu. Kdyby Tisier Shihan přišel o deset dnů dříve nebo později, možná bych to byl já, kdo by řekl „tohle je hovadina" a ostatní „je to úžasné!". V každém případě, moje mysl byla v ideálním stavu, aby přijala jeho styl učení, a já si uvědomil, že toto je přesně to, co chci dělat. Začal jsem navštěvovat jeho lekce a od té doby jsem nepřestal.
GE: Co Christian Tissier vnesl do vašeho cvičení?
PG: Spoustu věcí. Nemůžu opravdu říct, že je můj „mistr", protože jsem stejného věku jako on, ale je to člověk, který mě opravdu popostrčil dopředu v celém tom procesu. I přesto, že nemohu říct, že bychom byli blízkými přáteli, protože se vídáme pouze na tatami, je to člověk, ke kterému chovám hluboký respekt. Díky němu jsem mohl potkat japonské mistry, vyjet do Japonska, a co je ještě důležitější, díky jeho cvičení jsem pochopil styl učení japonských mistrů.
Philippe Gouttard and Guillaume Erard
GE: S kterými dalšími učiteli jste cvičil?
PG: Samozřejmě Christian jezdil za učiteli, které měl nejraději, jako Seigo Yamaguchi, Kisaburo Osada, druhý Doshu Kisshomaru Ueshiba a Seijuro Matsuda. Přirozeně jsem ho následoval, ale vždy jsem rád jezdil i za ostatními učiteli. Je spousta učitelů, kteří nenáleží k cestě, kterou následujeme ve Francii, a přece jsem si je velmi oblíbil; pravděpodobně spíše jako lidi, než čistě po technické stránce. Vždy mi přišlo, že Aikido bylo uzavřeno samo do sebe, zatímco tito chlápci, kteří nebyli až tak technicky dokonalí, více inklinovali k tomu zajít na skleničku nebo pozvat ostatní. Opravdu jsem to ocenil v začátcích, když jsem ještě nemluvil japonsky.
GE: Nyní již mluvíte plynule japonsky. Změnilo to nějak vaše chápání toho, co učí japonští učitelé?
PG: Když jsem konečně porozuměl, byl jsem docela zklamán z toho, že mluví skoro stejně jako my. Myslel jsem si, že budou užívat poetická slova a spoustu metafor, ale tak to není. Mluvili přesně jako my „zvedněte paži, snižte se v bocích, jste banda kreténů!" (smích). Když jsem poprvé přijel do Japonska, byl jsem přesvědčen o tom, že mistři žijí na stromech, nejí, nemají sex, atd. Když jsem viděl, že si každý tu a tam dá rád skleničku nebo dvě, byl jsem velmi zklamaný. Uvědomil jsem si, že tito virtuózové Aikido byli ve všech ostatních směrech jako my. Byli to Japonci žijící dle zvyků své země.
GE: Poznal jste tehdy nějakého japonského instruktora, který měl na vás nějaký vliv?
PG: Gentlemanský Seigo Yamaguchi mi hodně pomohl, protože byl nonkonformní a přesně takový, jakým se snažím být na tatami. Nenaplňoval Aikikai standardy. Například, v Hombu dojo je zakázáno kouřit, a on přesto kouřil, svoje lekce dělal přesně jak chtěl, někdy se dokonce ani neukázal. Podle mého dovedl svodobu na vrchol. Tenhle chlap, který mi přišel škaredý, byl najednou velkolepý po tom, co vstoupil na tatami. Během toho, jak jsem se zlepšoval, uvědomil jsem si, že by mi nevadilo zemřít v rukou někoho jako Christian Tissier nebo Seigo Yamaguchi.
Philippe Gouttard and Guillaume Erard
GE: Aikido není jedinou vaší vášní, strávil jste hodně času učením se jazyků a osteopatie...
PG: Osteopatii jsem začal studovat, protože jsem měl stále dojem, že nevím, jak tělo funguje. Rozhodl jsem se, že pokud to nezjistím v Aikido, musím to zjistit jinde. Dal jsem se na osteopatii, abych porozuměl mechanismům v lidském těle. Pro mě bylo nemyslitelné, aby učitelé, kteří pracovali s tělem, nevěděli, jak bylo vytvořeno. Umožnilo mi to pochopit, že lidské tělo je všude stejné, ale vnímání bolesti a potěšení je jiné. Ve Francii říkáme „aie", když nás něco bolí, zatímco v Japonsku „hai", což znamená ano. Samozřejmě v této situaci je pro partnera těžké poznat, zda má pokračovat, nebo ne (smích). Tohle byl jeden z důvodů, který mě přiměl učit se cizí jazyky. Pokud neumím jazyk svých studentů, nevím, jak mohou chápat mé Aikido. Opravdu jsem nechtěl opakovat chybu mých prvních učitelů. Dalo by se to porovnat s překladatelem, který umí perfektně přeložit slova, ale ne už vnitřní smysl. Mnohem víc preferuji jazyk, který je mi bližší a každý ho pochopí, pokud si zvyknou se mnou cvičit. Tímto způsobem si zapamatují, kousek po kousku to, co jim chci sdělit, a na konci mi porozumí. Pokud porozumí tomu, co říkám, já porozumím tomu, co dělají a můžeme společně začít dělat Aikido.
GE: Pomohla vám nějak znalost osteopatie při učení Aikido?
PG: Studoval jsem osteopatii, protože je to disciplína, která se zabývá tělem jako celkem, na rozdíl od současné medicíny, která rozděluje tělo na jeho systémovou a funkční část. Díky tomu jsem si uvědomil, že chodidla a dlaně pracují spolu, protože když jsme byli malí, lezli jsme po čtyřech. Také z toho vyplývá, že kolena a lokty musejí mít stejnou funkci. Podobně ramena a boky drží údy a tak musejí mít stejnou roli. Vše je řízeno hlavou, která nám říká, kde se nacházíme v prostoru. Díky smyslům – zraku, sluchu, atd.
Zastavil jsem se u akce rukou a chodidel. Ruce a chodidla jsou částmi těla, kterými jsme v kontaktu s partnerem a zemí. Ruku můžete také rozdělit na dvě odlišné části. Ruka síly (malíček, prsteníček a prostředníček) a ruku přesnosti (ukazováček a palec). Stejná analogie se dá použít pro chodidlo, kde poslední tři prsty jsou pro příjem a první dva pro pohon.
Toto všechno mě dovedlo k tomu, abych se ptal sám sebe: namísto přemýšlení o poranění, kontrole a otáčení zápěstí, nemohli bychom říct „vytvoříme si tělo"? Samozřejmě, z počátku si budujeme to svoje, staneme se velmi silnými, ale jaký má účel, pokud to děláme pro zničení někoho jiného? Snažil jsem se formulovat věci trochu jinak. Útočí na mě, protože mu došly všechny způsoby toho, jak by se mohl projevit. Proto ho dostanu do situace pohybu a potěšení, ve které mu vezmu všechna přání po agresi; ne tu vůli po agresivitě, rozhodnutou nebo silnou; pouze touhu po ničení.
GE: Tato idea konstrukce-výstavby pro vaši výuku nezbytná, že?
PG: Když otáčíme zápěstím, nepůsobíme pouze na zápěstí, ale na celou koordinaci a svalový řetěz dolů do centra rovnováhy. Proto máme v Aikido tak málo akutních zranění, ale mnoho chronických bolestí. Tělo si zvykne na tu bolest až do dne, kdy vás donutí říct „tak a dost, déle to už nevydržím". A potom se divíme, proč se to „zvrtlo", když jsme se celé ty roky nezranili. Proto musíme být oparní a cvičit inteligentně. Neměli bychom měnit techniky, ale stav mysli. Musíme se vyhnout incidentům z neopatrnosti nebo nedostatku pozornosti. Také se musíme zbavit přání dělat věci dobře, a soustředit se na to, dělat je lépe. Protože pokud se stále soustředíme na dělání věcí bez chyby, vždy skončíme frustrovaní. Musíme nechat kousek sebe sama pro zlepšování, dovolit si dělat chyby.
Čeho se chci opravdu zříct, je představa bezchybnosti. Samozřejmě bychom měli cílit k bezchybnosti, ale určitě nás nesmí zklamat chybování. V té chvíli, kdy se bojíme chybovat, necvičíme ani z poloviny tak, jak bychom mohli, a hledáme výmluvy. Zrovna teď spolu mluvíme. Snažíme se mluvit správně, ale stejně uděláme nějaké chyby. Pokud by zrovna šel někdo kolem, tak řekne „Podívej, tenhle debil ani neumí mluvit". Důležité je, že nám je to jedno! Mnohem radši říkám věci tak, jak je cítím, než používám prázdné fráze. Je lepší se opravit, než být stále ve střehu. Nalijme si čistého vína. Je to pouze Aikido, není to jako bychom byli politikové, snažící se sjednotit zemi. Je to stejné, jako když chce někdo fotografovat. Vůbec mi nevadí, když mě vyfotí v nepatřičné pozici. Lidé, kterým se líbí moje cvičení, vědí, že ta pozice byla pouze v tu chvíli. Naopak ti, co mě rádi nemají, si vždy něco najdou. Mám rád přirozenost. Když něco politik zkazí, nevadí mi to, pokud svoji chybu uzná.
GE: Během seminářů nepovažujete za důležitou formu, ale věnuje mnoho pozornosti esenci techniky.
PG: Přesně tak. Snažím se svým studentům dát co nejvíc volnosti. Vždy to dělají dobře, ale každý trochu jinak. Zlepšujeme se změnou partnera, úhlu pohledu, učitele, místa, atd. Samozřejmě cvičíme tu samou techniku znovu a znovu, ale důležité je porozumět, proč ta technika někde funguje a jinde ne. Každý má v sobě řešení, ale to složité je najít dostatek času na to, aby si to uvědomil. Učitel může dát pouze svoje řešení, které je jedním z mnoha. To samé platí pro jazyky. Ve škole se učíme mluvit správně, ale jsme ztraceni, když jsme v jiné zemi, lidé mluví s jiným přízvukem, mluví jinak... Složitost v tomto je, že je mnoho způsobů, jak něco říci, a všechny jsou správně.
Můžeme říci to samé pár slovy ve Francii i v Japonsku. Nicméně začne to být velmi obtížné, když se snažíme vyjádřit pocit. Převedeno do řeči Aikido: shihonage je stejné všude, ale někdy ho vidíme někoho cvičit a řekneme si, že je to hloupost. Pravděpodobně to není hloupost, ale ten Aikidoka má pohyb, postoj a přístup, který nás irituje. Je to pouze o tom, že ještě nejsme natolik dobří, abychom uznali, že ostatní mohou věci dělat jinak. Namísto toho, abychom řekli, že ten druhý chlap je sra..a, měli bychom říct, že jsme ještě netrénovali dost na to, abychom mu správně porozuměli. Jako důsledek odejdeme někam jinam a později se k němu vrátíme.
To je to, co se snažím dělat v Japonsku. Byla pro mě vzácnost navštívit hodinu učitele, jehož cvičení se mi nelíbí. Nyní nedělám nic jiného.
Philippe Gouttard a Guillaume Erard
GE: Proč to?
PG: Abych zjistil, zda je opravdu nemám rád, nebo jsem ještě nedospěl k tomu, abych ho pochopil.
GE: Neznepokojuje to vaše studenty?
PG: Nabídnu svým studentům techniku, od té chvíle si s ní každý dělá, co chce. Samozřejmě mě mrzí, když mě moji studenti opustí, ale byl bych naštvaný, kdyby zůstávali jen proto, abych nebyl smutný. V tom případě by mě považovali za starého muže. Když mi můj student řekne „Phillipe, příští rok sem nebudu chodit, protože chci cvičit s tamtím.", tak mi to vůbec nevadí. To, co by mě opravdu ranilo, by bylo, kdybychom neudržovali kontakt. Fakt, že během svého života se chce student učit od více učitelů, je naprosto normální; beru to tak od doby, kdy jsem to sám udělal. To je Aikido. Cesty, které se odklání, aby se zase setkaly. Chvíle, kdy se znovu setkáme, musejí být velmi silné a přesné okamžiky, abychom se necítili vinni kvůli tomu, že jsme se od sebe oddělili. Jako učitel, pokud máš rozum a cvičíš, dáváš také svobodu. Svoboda je k nezaplacení.
Samozřejmě, ze začátku nemůžeme být volní; musíme věřit učiteli. Přijdeme do nějakého dojo a je nám řečeno, že nic lepšího není. S tím jak cvičíme, zjistíme, že to, co považujeme za nejlepší, je velmi podobné tomu, co dělají jinde. Proto si myslím, že technický stupeň nevyjadřuje technickou zdatnost, ale zdatnost zobrazení zkušeností a tvorby.
GE: Z tohoto pohledu soudíme hodně lidi na tatami...
PG: Já, například, nikdy nebudu sedmý dan. Chtěl jsem se jím stát po mnoho let, protože jsem chtěl být světovým šampionem, ale přemýšlel jsem o tom, co by sedmý dan znamenal. Dělá sedmý dan lepší kote gaeshi než ten šestý? Ani náhodou: není lepší, je jiné. Co ovšem můžeme říci je, že je to kote gaeshi šedesátiletého muže. Vezměme si pátý dan, bude mu 35, možná 40 let. Mezi sedmým a pátým dan je tedy dvacet let cvičení, to je ten rozdíl, ne stupeň dan. Je to stejné jako porovnávat jazyk dětí a dospělých, používají stejná slova, ale lidská a emoční hodnota je velmi rozdílná. To je krása Aikido. Pokud se lidé, kteří cvičí velmi dlouho a tvrdě setkají, budou posuzovat, jestli jejich technika je dostatečně dobrá na to, aby porozuměli tomu, co ten druhý dělá, ne tvrdit, že to co dělají oni je to správné. Technika by nám měla dovolit dostat se blíže k ostatním, a určitě ne vytvářet mezi námi vzdálenost a o ostatních říkat, že jsou bezcenní.
Ostatní nejsou bezcenní, dělají pouze to, co sami považují za dobré; někdy nemáme na vybranou. Například Tokio nebo Paříž; je docela normální mít na tatami 30-40 lidí najednou. A teď, pokud má učitel deset lidí na tatami v Galway, Corku nebo Tipperary (irská města – pozn. překladatele) je to jako v Paříži. Je Aikido lepší v Paříži než v Tipperary? Nevím. Co vím, je, že v Paříži mohou lidé trénovat šestkrát týdně, třikrát denně, zatímco v Tipperary se mohou považovat za šťastné, když to zvládnou dvakrát týdně. Oba mají stejnou hodnotu, protože i když shodan v Paříži a Tipperary nerepresentují stejnou zkušenost, odměňuje to jejich osobní investici. Osobně vyžaduji od studentů a učitelů, aby trénovali tvrdě, bez přemýšlení o tom, jestli Tipperary nebo Paříž je dobrá, nebo ne. Jako studenti často cítíme vinu, protože si myslíme, že pokud jsme necvičili v Paříži a nikdy jsme nebyli v Japonsku, tak samozřejmě nemůžeme rozumět. Ale když se dostaneme do Paříže a Tokia, často cítíme prázdnotu až do chvíle, kdy potkáme učitele nebo studenta který nás obohatí o znalost, kterou bychom doma nezískali.
Philippe Gouttard
GE: Je důležité navštívit Japonsko, abychom dosáhli pokroku?
PG: Samozřejmě bychom měli navštívit Hombu dojo, ale ne často. V Aikido musíme cvičit, ale také ne příliš často. Třikrát týdně je dost, ale musí to být třikrát dobře. Je potřeba nechat si nějaký čas na přemýšlení. Hlavní je tato extrémně přesná znalost fyziologické osy, která nám tak dovolí vytvořit se vlastní ego (vlastní osobnost), které je odlišné ode všech ostatních, ale přístupné všem. Aikido je přístupné všem, ale ne každý může přistoupit k celému Aikido.
GE: Takže neděláme zakladatelovo Aikido?
PG: Každý učitel v každé generaci do svého cvičení reflektoval další a další vymoženosti fyzické, fyziologické a mentální. To je důvod, proč si myslím, že nyní cvičíme inteligentněji. Podmínky a mentalita jsou jiné. Cvičíme Aikido po práci, mohli bychom dělat něco jiného, jogging, atd. Aikido se tak musí vyvinout k obrazu našemu.
Částečně se mi nelíbí názor, že bychom měli cvičit tak, jako dřív. Myslím, že to dřívější Aikido bylo nudné" (smích) Dříve bylo méně technik, méně „kultury a inteligence", takže bylo potřeba více disciplíny. V současnosti nás navštěvují lidé, kteří se umějí chovat a jsou velmi vzdělaní. Musíme se snažit trpět méně během cvičení, být méně frustrovaní, méně žárliví. Když dostaneme ránu, musíme to vzít, uvolnit trochu naší vlastní pýchy; kousek sedmého dan, který odejde. Například, snažím se dotlačit lidi do situace, ve které již nemají kontrolu. Tlačím studenty do techniky za jejich vědomou složkou, tak, aby si tělo navyklo „cvičit samo". Potom možná řekneme „do haj..u, to jsem neměl udělat", ale pokud necháme toho inteligentního „ducha" přemýšlet, už si pro to nepůjdeme, protože budeme vědět, že zemřeme. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří byli posláni do bitvy, byli loseři a debilové, protože kdyby bývali měli techniku, nebyli by bývali odvedeni do války. Pokud se vrátili, naučili je technice a kulturní úrovni. Ti staří generálové, kteří znali systém, nikdy nešli do války. Jinak by úroveň poklesla. To obtížné je jít do boje a vrátit se zpět. Měli bychom toto mít na paměti, když cvičíme.
Vid 3 – (Embukai v Itálii)
Jako studenti si často myslíme, že jsem úplně k ničemu. Je pravda, že jsme byli k ničemu, ale v porovnání s kým nebo s čím? S učitelem? Studentem? Včerejškem? Zítřkem? Toto porovnávání nemá smysl, pokud cvičíme na maximum. Samozřejmě naše maximum může být minimem někoho jiného, ale měli bychom si uvědomit perspektivu. Aikido je cestou k porozumění nás samých a všech ostatních. Neexistuje jedno řešení, jedna pravda. Ve chvíli úchopu nebo kontaktu, jak oba udržíme kontakt a dokončíme systém, jaké pravidlo je třeba použít, aby se pohyb povedl? Když jsou lidé na žíněnce šťastní, říkají „krásně jsem si to užil, hýbal jsem se dobře, byla to legrace...". Nikdo neřekne „bojoval jsem dobře". V naší kultuře to není obvyklé, přestože jsme pořád bojovali. Pro mě je toto Aikido; tato reflexe. Také proto navštěvuji rád Irsko, protože Aikido je tu stále mladé, lidé jsou zapálení. Jednou z věcí, které se mi nelíbí ve Francii a v Japonsku je, že lidé jsou zde docela vyhořelí.
GE: Vždy používáte slovník, který je velmi výstižný pro váš emocionální pohled na věc. Je toto emocionální zapojení důležitou součástí vašeho přístupu?
PG: Určitě. Před zkouškami se často bavím s kandidáty, abych zjistil, jak se cítí. Je pro mě důležité pochopit ten smutek lidí, kteří u zkoušek selžou. Nikdy bychom neměli zapomenout na tu kolosální investici do času a energie, kterou učinili. Musíme učit, soudit a udělovat stupně, ale také pomoci studentům se zase vzchopit, pokud se jim zkoušky nevydaří.
Samozřejmě náklonnost je důležitá, ale se zkušenostmi získáváme nadhled. Když mi Tissier Shihan vynadá, neberu to osobně. Jsem mnohem radši, když mi vynadá, než aby nejevil zájem. Preferuji, když mi řekne: „Co to sakra děláš?!". Pravda je, že když jsem byl v Japonsku a Yamaguchi Sensei dlouho nešel, začal jsem svého partnera trochu šikanovat nebo cvičit špatně, aby musel přijít, aby mi vynadal. Studenti musejí věřit svému učiteli, ale učitel také musí být tolerantní k reakci svých žáků. Vždy je to vzájemná věc. Učitel musí vždy respektovat, když chce jeho student zajít cvičit s někým jiným, ale na druhou stranu student si musí pamatovat, že pokud si z té lekce něco odnesl, je to díky znalosti, kterou získal od svého učitele.
Seminar in Dublin, March 2007
GE: Mnoho lidí přiznává, že začali cvičit Aikido, aby se naučili bránit; myslíte si, že v dnešní společnosti vládne paranoia?
PG: Je to, samozřejmě, protože se lidé neptají sami sebe na správnou otázku. Je to také chyba učitelů, kteří učí pouze techniku, my učíme rozdíly; jsou zde ti, kteří to zvládnou a ti, kteří to nezvládnou. Neměli bychom cvičit techniku, měli bychom techniku utvořit živou a nechat ji prostoupit naše tělo. Pokud se soustředíme pouze na boj, proč bych vás měl učit shihonage, když byste ho na mě mohli později použít? Rád bych, aby když na ulici potkám hrozného zlého chlapa, který mě napadne, udělal techniku. Takovou, pro kterou jsem cvičil tolik let tak, aby ten chlap řekl „Pane, prosím, udělejte to znovu.".
Zajímavé je dát lidem, kteří se něčeho bojí, sebedůvěru. To je to, co chci v Aikido dělat. Dát lidem nástroj pro otevření sebe sama a příjemný pocit.
GE: Co si tedy myslíte o lidech, kteří cvičí 30 let, jenom kvůli obraně?
PG: Jsou to lidé, kteří se pořád bojí, protože se jim nedostalo průvodce.
GE: Je pro vás důležitý společenský aspekt?
PG: Je velmi důležitý mimo žíněnku. Mluvíme, pláčeme, objímáme se celou noc, ale následující ráno musíme být v 9 na tatami a být ready! Tohle je diktátorství – žádné pocity, žádná víra, žádná politika. Rozdíl v pohlaví neexistuje. Dívka na tatami je pouze menší partner, a já ji nechám trpět stejně jako nějakého chlápka, aby porozuměla, že musíme cvičit všichni stejně. Nicméně, myslím si, že děláme více Aikido, než si myslíme, večer, při společném jídle a dobrém pití. Další ráno už se nám třeba ten velký, zlý chlápek nemusí jevit jako ten z předešlého dne. Spíše je jako my, pouze jsme mu ten předešlý den nerozuměli.
GE: Vždy cvičíte až k limitu fyzické vyčerpanosti a bolesti...
PG: V Aikido musíme dosáhnout bodu, za který už bychom neměli jít. Pokud při cvičení přesáhnu tento partnerův limit, zneužívám ho, pokud ho nedosáhnu, podvádím ho. Musím jít stále kupředu, pokud to dál nejde, musíme zvolit jiné „dopředu".
GE: Chtěl byste na závěr něco říct?
PG: Dej ostatním sílu. Pokud jsme silní, je to proto, abychom ostatním pomáhali, ne zraňovali.
Překlad přeložil Robert Peša