TPL_GK_LANG_MOBILE_MENU

first-trip-to-japan-part1-00Na začátku května 2008 se mi splnil můj velmi starý sen. Už od malička jsem se zajímal o asijské země, především Japonsko, a přál jsem si je navštívit. Moje přání se mi vyplnilo až mnohem později, než jsem doufal. Ve věku dvaceti sedmi let, po dvanácti letech cvičení Aikido. Popravdě, všechno se seběhlo dost rychle, aniž bych tomu nějak věnoval pozornost. Skupina studentů z Dublinského Aikikai Aikido, vedená Cyrilem Lagrastou, plánovala výlet, do centra Aikikai, docela spontánně. Skončilo to tím, že jsem si společně s nimi koupil lístek, a nic jsem si nedělal z mé dizertační práce, na které jsem měl tvrdě pracovat.

Během týdnů, které následovaly od koupení lístku po samotný výlet, jsem často přemýšlel, zda moje touha po návštěvě Japonska, během tolika let, neopadla. Musím říct, že když ten dlouho očekávaný čas odletu konečně nadešel, byl jsem docela zklamaný, když jsem si uvědomil, že necítím to nadšení, které jsem očekával. Ve společnosti Cyrila Lagrasty a jeho studentů jsem nastoupil na palubu letadla, které nás mělo vzít na japonské (Nippon) souostroví, během jedenáctihodinové cesty na východ. Jak jinak, velkou část letu jsme strávili povídáním o cvičení Aikido, plánováním, které učitele a které lekce navštívíme, a na která místa se podíváme.

Arrival at Narita Airport

Po příjemném letu jsme konečně přistáli na letišti Narita, v šest hodin odpoledne. Během vystupování z letadla se všechny mé smysly probudily, aby zachytily první známky toho, že jsem opravdu v Zemi vycházejícího slunce. Jak jsem stoupal po schodech směrem k imigrační kontrole, viděl jsem obrovský transparent „Vítejte v Japonsku". Tehdy jsem zpozoroval první informační cedule psané v kanji. Konečně jsem si uvědomil, že jsem v Japonsku. Poté, co jsme se dostali k pultu imigrační kontroly, jsme museli čelit japonskému vízovému systému. Cestující musejí naskenovat otisky obou svých ukazováčků a dívat se do fotoaparátu. Data jsou následně porovnána s databází japonské imigrační kanceláře a negativní výsledek znamená... potíže. Postup je rychlý a efektivní, brzy jsme už čekali u pásu na svoje zavazadla. Nemáme času nazbyt, takže rychle kupujeme lístky a nastupujeme na vlak Narita Express, který nás vezme do čtvrti Shinjuku v srdci Tokia za přibližně hodinu a čtvrt.

Narita airport train station

V této chvíli se objevily první stopy nadšení a všichni vytáhli svoje fotoaparáty, aby zdokumentovali co nejlépe naši cestu. Čas vzrušení nadešel... Vlak je velmi prostorný a komfortní, což pro mě bylo velmi překvapující, myslel jsem si, že v Japonsku je vše malé a stísněné. Jsme téměř jediní cestující ve voze, pravděpodobně kvůli faktu, že cestujeme mimo turistickou sezónu. Mimochodem velmi dobrá volba, jak jsme si později uvědomili...

The group on board of the Narita Express

Po hodině a půl cesty nekonečnými mílemi předměstské krajiny jsme dosáhli stanice Shinjuku. Stanice je jednou z hlavních dopravních křižovatek hlavního města a spojuje centrum Tokia a novější západní předměstí. Je to světově nejrušnější stanice, kterou denně projde přes tři a půl milionu lidí. Konečně jsme se dostali ven ze stanice. Uvítání, které nám Tokio připravilo, si nezadá s klišé, která nám populární kultura celé roky přináší.

Skoro jako uvítací komise, speciálně čekající na nás, jsou vyrovnány před našima očima nespočetné mrakodrapy pokryté neonovými světly a obrazovkami. Nemohl jsem si pomoci, ale pořád se mi vracely scény z prvních minut filmu „Ztraceno v překladu" s Billem Murrayem. Ta únavná a hypnotická krajina světel a lidí mě nutí cítit se jako ve snu. Nikdy jsem neviděl, že by film dokázal natolik vystihnout realitu. S hlavami nahoře a fotoaparáty v rukou následujeme Cyrila přes Shinjuku, hledajíce hotel, který se má stát naším ústředím po celou dobu našeho pobytu v Tokiu. Tolik věcí k vidění, tolik informací. Snažím se zapamatovat tolik detailů jak je možné, i když vím, že bude ještě mnoho času pro objevování oblasti další den. Tokio nezklamalo. Je přesně takové, jaké jsem si ho představoval. Máme velké štěstí, že zůstáváme v Shinjuku, v mnoha ohledech je pravděpodobně srdcem Tokia.

Out of Shinjuku Station

Hoteloví zaměstnanci mluví překvapivě dobře anglicky (něco v Japonsku docela vzácného, jak jsme se měli později přesvědčit...) a jsou velmi nápomocni návštěvníkům při orientaci v areálu. Samozřejmě, nic je nemohlo připravit na takovou hořečnatou skupinou vedenou popudlivým Francouzem, ale naše pokoje nám byly přiděleny docela rychle, navzdory chaosu, který jsme vytvářeli. Ve vestibulu nás přivítal Philippe Goutard, který byl v Japonsku už dvacet dní. Na to, že měl za sebou téměř tři týdny cvičení, pět hodin denně, vypadal dost dobře. Nezdržel se ale dlouho, protože lekce, vedená Doshu, byla už v 6.30 ráno. Nás čekala večeře. Dali jsme si jenom pět minut na osvěžení a zjištění, jak se pracuje s washletem, hi-tech japonským záchodem, než jsme vyrazili zase po Shinjuku ve snaze najít něco k jídlu. Vyrazili jsme zase na cestu, ale počkat... něco/někdo chybí... když jsme se spočítali, zjistili jsme, že Gerry není s námi, zůstal za námi u hotelu a Cyril se pro něj musel vracet.

Hotel Tateshina in Shinjuku

Toto je vlastně moment, kdy se ujala slavná fráze „Kde je Gerry?". Brzy jsme přestali počítat, kolikrát se tato fráze, při hledání Gerry-sana, opakovala. Stala se takovou skupinovou „vtipnou vložkou". Bylo už deset večer, a pro místní je to spíš než čas na večeři čas na drink. Vzhledem k pozdní době a našemu počtu (velmi málo restaurací může umístit více než šest lidí k jednomu stolu) jsme skončili v Matsuya (松屋), jedné z těch pětisetjenových Gyudon restaurací, kde si předobjednáte jídlo pomocí lístkového stroje, snažíce se rozpoznat, co by obrázky velikosti poštovní známky mohly znamenat. Sedíte volně u hlavního pultu, čekajíce ne více než deset sekund, než dostanete své jídlo.

Guillaume Erard, Gerry Ring and Denis McCrann in Kabukicho

Nudle, rýže, polévka miso, všechno je k dispozici za velmi rozumnou cenu (mezi třemi a pěti eury). Zatímco jíme, opilý salariman přišel do restaurace a sedl si, aniž by si něco objednal. Dalších deset minut strávil spánkem, než prostě spadl na podlahu restaurace, vůbec se neprobudil. Dojedli jsme, docela nahlas se smáli a rozhodli se jít zpátky na hotel pro zasloužený odpočinek. Když jsme odcházeli, viděli jsme obsluhu, jak jemně zvedla toho opilého muže a posadila ho zpátky na jeho stoličku.

At a gyudon restaurant in Shinjuku

To pro mě bylo první z mnoha známek laskavosti Japonců a také prvním z mnoha setkání s přepracovanými a málo placenými úředníky, „vypouštějícími páru", kteří potřebují na chvíli vypnout. Na pokoji jsme si vyzkoušeli tradiční lehké Yukata (浴衣), které jsou často k dispozici návštěvníkům v každém hotelu. Toto je očividně příležitost pro další vtipné fotky.

Drunk Salaryman

Přijít na to jak pracovat s komplikovanými toaletami zabere trochu času, především ujištění se, že si neosprchujeme naše zadky s ledovou nebo horkou vodou jako poprvé. Konečně v posteli, spánek na sebe nenechal dlouho čekat. Najednou se mě zmocnil divný pocit, něco mezi spaním na vodní posteli a trhavým opileckým spánkem. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že se celý pokoj třese. Ustaraný výraz mého spolubydlícího Denise, pevně se držícího jeho postele, mi prozradil, že právě zažíváme naše první japonské zemětřesení. Usnout po takovém zážitku není zrovna lehké, ale nic než dvaceti-čtyřhodinová cesta nedokáže uspat v pět ráno. Ráno jsme zjistili, že epicentrum bylo určeno asi dvacet kilometrů východně od pobřeží Ibaraki a dosáhlo úctyhodných 5,7 stupně Richterovi škály. Aikido nyní převzalo hlavní úlohu, a po šálku čaje jsme podnikli naši cestu do Hombu dojo, skrze malé uličky Shinjuku...

Překlad přeložil Robert Peša